Západní Balkán již dlouho slouží jako geopolitická “šachovnice” mezi Ruskem a Západem. Vleklý proces přistoupení k EU a současná únava z rozšiřování EU poskytují Rusku vzácnou příležitost dále rozšířit svůj vliv v regionu a v konečném důsledku oslabit funkce EU a NATO. Zatímco ruské hospodářské úsilí nemůže konkurovat investicím a financování EU v regionu, hluboká a historická kulturní blízkost se Srbskem stále oba národy spojuje.[1]
Vztahy mezi Srbskem a Ruskem v průběhu staletí
Jedná se o poměrně komplikovaný soubor zájmů, který po tisíciletí poutá Rusko k jádru regionu, jemuž dominuje Balkán. Je to vztah, který zůstal po celou dobu své historie napjatý, přestože obě území byla středem nejradikálnějších a nejdramatičtějších politických, hospodářských a hraničních událostí, jaké kdy současný svět mezinárodních vztahů zažil. Smlouva z Kucuk Kaynarca (1774), která zasadila úder znamenající pomalý a neúprosný úpadek Osmanské říše, poskytla carské říši nejen východ k Černému moři a právo průjezdu přes Dardanely, ale také právo dohlížet na ochranu početných pravoslavných prelátů. Carské vedení, dychtivé uskutečnit plán expanze, který by Rusku přinesl úplnou nadvládu nad úžinami teplých moří, považovalo srbský živel a jeho cíle v podobě realizace identity za potenciální pikle, které by mohly rozbít osmanskou hegemonii nad jižní a střední Evropou.
Následovalo století povstání a postupné uznání autonomie Bělehradu ze strany Vznešené Porty. Navzdory společným politickým cílům a bratrství upevněnému jazykem, rodinou a náboženstvím však Rusko a Srbsko udržovaly proměnlivé, nejednoznačné a někdy krajně nepříjemné vztahy. Během krymské války v letech 1806-1812 Bělehrad podporoval Petrohrad v jeho boji proti Turkům, ačkoli zastával politiku neutrality, kterou jako první přijalo Rakousko (1853-1856). Na druhé straně v rozhodujícím okamžiku podpořil carské impérium povstání, které vedlo Srbsko a Černou Horu k vyhlášení války Vznešené Portě v roce 1876. Poté, co oba balkánské národy utrpěly první vojenské porážky, však carská říše svou podporu stáhla a obrátila svou pozornost k Bulharsku. Plná mezinárodní nezávislost, kterou Srbsko vedené dynastií Obrenovičů získalo na Berlínském kongresu v roce 1878, byla proto realizována s požehnáním Rakouska-Uherska, které se rovněž přimluvilo za to, aby Srbsko získalo země, které Petrohrad zamýšlel pro Bulharsko. V červnu 1903 byl při strašlivém masakru ze srbského trůnu sesazen proruský rod Karadjordjevićů a na trůn dosazen proobrenovický rod Obrenovićů. Nejtrvalejším důkazem nově vzniklé koalice byla samozřejmě první světová válka. Ta vedla mimo jiné ke dvěma zásadním proměnám: jednak ke vzniku Sovětského svazu, jednak ke vzniku jednotného království se Srby, Chorvaty a Slovinci pod jedním žezlem, které po (devátém) státním převratu v roce 1929 přijalo název Jugoslávie.
Události, které vedly od druhé světové války k začátku studené války v Evropě, zahrnovaly narušení obvyklých geostrategických trendů. Stalin při setkáních s Milovanem Djilasem, Titovou pravou rukou a klíčovým intelektuálem vznikající komunistické Jugoslávie, shrnul situaci. Ve sbírce vzpomínek Djilas popisuje, jak gruzínský vojevůdce definoval dopad bojů jako začátek nové éry, a zdůrazňuje, že poprvé v dějinách lidé, kteří dobývají zemi, vnucují nejen svou vojenskou přítomnost, ale také svůj socioekonomický systém. V Jugoslávii zůstává ideologie federace vedené Titem do jisté míry podřízena tradiční geopolitice, která mutatis mutandis odráží ideologii Srbska devatenáctého století, jež bylo osvobozeno především využitím soupeření mezi carským a rakousko-uherským impériem.
Od slavného rozchodu se Stalinem v roce 1948 přežívá Bělehrad v bipolárním napětí díky tomu, že se nechává vtáhnout do soupeření mezi Sovětským svazem a Spojenými státy: Tito zůstal ortodoxním komunistou až do své smrti, ale jestliže v roce 1956 podpořil intervenci Moskvy v Maďarsku, v roce 1968 ji odsoudil jako zaměřenou na potlačení Pražského jara nebo v posledních měsících svého života na summitu na Kubě v roce 1979 ze všech sil bojoval za to, aby jeho Hnutí nezúčastněných zemí nebylo Dramatické důsledky konce bipolárního světa postihly především Moskvu a Bělehrad: Z jejich rozpadu vznikla téměř bezbolestně Ruská federace a nově nezávislé Srbsko, které bylo krvavě poraženo ve svém úsilí o udržení jednotného státu a dosud se plně nesmířilo s některými svými novými sousedy v regionu.
Jestliže v devadesátých letech Jelcinovo Rusko, přestože poskytovalo Bělehradu omezenou hospodářskou podporu a působilo jako megafon srbských požadavků v Radě bezpečnosti OSN, nedokázalo se diplomaticky prosadit vůči Spojeným státům a NATO, na druhé straně vzestup Vladimira Putina vrátil Moskvě její významné postavení na západním Balkáně.[2]
Poté, co rozšíření Severoatlantické aliance v roce 2004 zmenšilo ruskou sféru vlivu směrem na Západ, reagovalo Rusko tím, že zaměřilo své úsilí na vztahy se svými tradičními pravoslavnými bratry a rozšířilo jejich diplomatické[3], obchodních[4] a vojenských[5] vazby. Pokud jde o ekonomické vztahy, Moskva investuje především do energetiky a infrastruktury, a to díky dohodě z roku 2008, kdy Gazprom získal více než 50 % akcií NIS[6], bělehradského protějšku, a nedávno díky dohodě z roku 2015, dokončené loni v létě, o investici více než 800 milionů dolarů do modernizace srbské železniční sítě[7]kč , poté co premiér Aleksandar Vučić v roce 2014 odmítl pozvání Bruselu k přistoupení k hospodářským sankcím Evropské unie[8]. Pokud jde o vojenskou stránku, Rusko například v roce 2012 vybudovalo na jihu Srbska poblíž letiště Ni zařízení, které bylo oficiálně využíváno jako nouzové centrum pro případ přírodních katastrof, ale západní analytici ho považovali za reakci na politiku rozšiřování NATO v Černé Hoře a vybavilo ho kapacitami daleko přesahujícími humanitární účely[9]. Moskva také dodala Bělehradu několik stíhacích letounů MiG-29v té době[10].
Současnému prezidentovi republiky se dostalo podpory od Vladimira Putina, nicméně rozšíříme-li politicko-mezinárodní optiku, nelze přehlédnout, že ani v současném scénáři se Bělehrad nemůže vyhnout tomu, aby ruský stín nevyvažoval pohledem na Západ: podobně jako Vídeň v devatenáctém století nebo Washington ve století dvacátém je dnes přátelství Bruselu nezbytnou referencí pro přežití pravoslavné republiky i periferie. Putin vyjádřil očekávání, že Vučičův nástupce ve funkci premiéra bude rovněž upřednostňovat rychlou cestu Moskva-Bělehrad, a není pochyb o tom, že nová vláda, bez ohledu na svého lídra, nepřeruší vazby s Ruskem.
Stejně tak je však jasné, že zůstane neochvějně oddán cestě, kterou připravoval posledních deset let: cestě konečné integrace Srbska do Evropské unie. Země v posledních letech projevila ochotu přiblížit se Evropě a zahájila proces integrace do EU. Přístupový proces byl oficiálně zahájen v roce 2008, kdy země podepsala s EU dohodu o stabilizaci a přidružení (SAA)[11], ale rozhovory o dohodě o stabilizaci a přidružení začaly již v roce 2005, kdy Srbsko ještě tvořilo konfederaci s Černou Horou. V roce 2009 země podala žádost a v roce 2012 jí Evropská rada udělila formální status kandidátské země. V letech 2013-2014 začalo prověřování a rozhovory, které se týkaly až 24 kapitol.
“Nedávné” odcizení s Kosovem a EU
V kontrastu s procesem integrace je relevantní poznamenat, že Srbsko je jedinou zemí západního Balkánu, která neuvaluje sankce na Rusko, a to navzdory intenzivnímu tlaku z evropské a americké strany, aby tak učinila v odvetě za ruské akce proti Ukrajině. Prezident Vučič odmítl[12]s odůvodněním, že taková opatření nejsou v zájmu země. To vedlo ke zhroucení vyjednávacího procesu, zejména v klastru o zahraniční a bezpečnostní politice EU, který pro úspěch této kapitoly vyžaduje striktní dodržování evropských rozhodnutí. V roce 2022 totiž všechny evropské instituce naléhaly na Srbsko, aby přijalo stejné sankce jako EU[13]. Na rozdíl od Srbska přijaly na Balkáně ostatní státy, které nejsou členy EU, jako je Černá Hora a Severní Makedonie, sankce proti Rusku v souladu s EU.
Kosovský ministr vnitra Khilal Svekla nedávno obvinil Srbsko, že se snaží destabilizovat jeho zemi pod vlivem Ruska tím, že podporuje srbskou menšinu na severu Kosova, která zablokovala dálnice v rámci eskalace několikatýdenních demonstrací[14].
Srbové v etnicky rozděleném městě Mitrovica na severu Kosova postavili v úterý další bariéry, několik hodin poté, co Srbsko oznámilo, že uvedlo své ozbrojené síly do nejvyšší pohotovosti po týdnech zvýšeného napětí mezi Bělehradem a Prištinou kvůli protestům. Je to poprvé od začátku nejnovější krize, kdy Srbové použili naložená nákladní auta k zablokování dálnic v jednom z hlavních kosovských měst.
Na severu Kosova žije téměř 50 000 Srbů, kteří odmítají uznat správu Prištiny nebo Kosovo jako nezávislý stát[15]. Považují Bělehrad za své hlavní město a chtějí si ponechat srbské poznávací značky. Srbsko popírá, že by chtělo destabilizovat sousední Kosovo, a tvrdí, že pouze brání neuznanou srbskou menšinu žijící na území dnešního Kosova.
Srbsko se tak stále více ocitá mezi dvěma protichůdnými realitami. Snaží se žonglovat, jak nejlépe umí. Je to země, která není členem EU a která dostává nejvíce evropských peněz, zejména v oblasti energetiky, a přijalo dohody o zvýšení své konkurenceschopnosti na evropské úrovni. Nejnovější dohodou v chronologickém pořadí je ta, která Srbsku umožňuje přístup k fondům EU pro výzkum. Tato dohoda postaví srbské vědecko-výzkumné organizace na roveň organizacím z členských států EU. Kromě toho bylo přijato rozhodnutí o zřízení sítě pro boj proti podvodům a nesrovnalostem při správě fondů EU s cílem zlepšit provádění opatření a postupů pro prevenci, kontrolu, odhalování a trestání nesrovnalostí a podvodů při správě fondů EU.
Nicméně ruská blízkost se v žádném případě nezmenšuje. Ruská invaze na Ukrajinu přiměla státy EU věnovat další prostředky na rozvoj vztahů se šesti balkánskými státy – Albánií, Bosnou a Hercegovinou, Kosovem, Černou Horou, Severní Makedonií a Srbskem, a to i přes jejich neochotu dále rozšiřovat EU.
Odkazy
- http://balkanist.net/culture-as-an-instrument-of-instrumental-political-strategy-in-russia-serbia-relations/ ↑
- https://www.cfr.org/backgrounder/russias-influence-balkans ↑
- https://www.mfa.gov.rs/en/foreign-policy/bilateral-cooperation/russia ↑
- https://oec.world/en/profile/bilateral-country/srb/partner/rus?redirect=true ↑
- https://www.defensenews.com/global/europe/2022/01/03/serbia-praises-another-arms-shipment-from-russia/ ↑
- https://www.ogj.com/general-interest/article/17278484/gazprom-neft-finalizes-51-stake-in-serbias-nis ↑
- https://seenews.com/news/serbia-spends-full-amount-of-800-mln-russian-loan-for-railway-projects-591318 ↑
- https://balkaninsight.com/2014/04/30/serbia-stays-neutral-towards-ukraine-crises-dacic/ ↑
- https://www.voanews.com/a/united-states-sees-russia-humanitarian-center-serbia-spy-outpost/3902402.html ↑
- https://tass.com/defense/971755 ↑
- https://eur-lex.europa.eu/EN/legal-content/summary/stabilisation-and-association-agreement-with-serbia.html ↑
- https://apnews.com/article/russia-ukraine-politics-europe-serbia-european-union-6deaa57230993b02e7a67f57693bf7f2 ↑
- https://euobserver.com/world/156357 ↑
- https://www.aljazeera.com/news/2022/12/28/kosovo-minister-sees-russian-influence-in-growing-serbian-tension ↑
- https://www.reuters.com/world/europe/kosovo-put-detained-serb-under-house-arrest-possibly-easing-standoff-2022-12-28/ ↑
