Novým prezidentem Černé Hory se stal Jakov Milatovič. Ve druhém kole voleb proti odstupujícímu Milovi Djukanovičovi zvítězil Milatovič – kandidát centristické strany “Evropa smutná!” (Evropa teď!) – zvítězil s více než 60 % hlasů, čímž potvrdil prognózy po prvním kole, kdy 36letý Milatovič získal 29 % hlasů oproti Djukanovičovým 36 %. Volební účast přesáhla 70 %, což potvrzuje, že Černá Hora je z hlediska volební účasti na Balkáně jedinečná.
Přestože prezidentský úřad v Černé Hoře nemá žádnou výkonnou funkci, znamená hlasování z 2. dubna pro nejméně lidnatou zemi Balkánského poloostrova historický zlom. Djukanovič byl u moci jako prezident nebo premiér 32 let, což z něj činí nejdéle sloužícího evropského vůdce. Byla to porážka, která zrála od srpna 2020, kdy jeho Demokratická strana socialistů (DPS) poprvé prohrála parlamentní volby. Od té doby se v Podgorici vystřídali dva lídři, což vytvořilo atmosféru nestability a politické roztříštěnosti. Toto hlasování je proto důležité s ohledem na nadcházející obnovu parlamentu. Černohorci budou totiž znovu povoláni k volebním urnám 11. června, kdy budou moci hnutí a občané, kteří podporovali Milatoviče, potvrdit změnu politického kurzu a odchod ze scény muže, který byl až dosud nezpochybnitelným vůdcem země.
Předvolební kampaně obou soupeřů byly přizpůsobeny cílovým skupinám jednotlivých kandidátů, přičemž Jakov Milatović musel předvést větší balanc. Jeho elektorát nakonec tvořily tři velmi odlišné skupiny: proevropští voliči, početné prosrbské síly v zemi a nakonec protestní voliči všech věkových kategorií a etnik, kteří chtěli skoncovat s tím, co považovali za zkorumpovaný “Djukanovičův systém”. Milatović se proto snažil o větší přesah této skupiny, což se mu podařilo.
Prosrbské strany nyní schvalují evropskou orientaci země, zatímco proevropští voliči Černé Hory přijali před lety podepsanou státní smlouvu se srbskou pravoslavnou církví. Milatovič navíc slíbil, že zintenzivní boj proti korupci, což se pravděpodobně dotkne i vyšších pater policie a justice. Ti jsou pravidelně obviňováni z napojení na zločinecké organizace, což v některých případech vedlo k zatýkání v rámci soudu. Milatovičova kampaň byla založena na překonání etnického napětí, jasném proevropském kurzu s provedením všech nezbytných reforem, posílení právního státu a ekonomických opatřeních k udržení životní úrovně.
Djukanović se naproti tomu snažil prezentovat jako “občanský kandidát”, ale z věcného hlediska vedl kampaň strachu: maloval na zeď riziko “návratu do středověku”, kdy v případě jeho neúspěchu bude Černá Hora připojena jako součást Velkého Srbska. Tato zpátečnická prohlášení oslovila pouze jeho jádro, ale zanechala ve voličích, kteří se rozhoupali, pocit, že mu jde spíše o rozdělení Srbů a Černohorců než o jejich sjednocení. Každopádně nápad kompenzovat Milatovičovu obrovskou převahu v několika málo významných městech země nevyšel.
Výsledky prvního kola podle obcí (Mandić: tmavě modrá, Milatović: žlutá, Dukanović: fialová)
Výsledky druhého kola podle obcí (Milatovič: žlutá, Djukanovič: fialová)
Nový politický scénář pro Černou Horu
Jakov Milatović se narodil před 36 lety v Podgorici, je ekonom a bude prvním lídrem mimo DPS, který bude od konce roku 2020 do dubna 2022 zastávat funkci ministra hospodářského rozvoje. Milatović má mezinárodní akademické zázemí, neboť studoval v Illinois (USA), ve Vídni a na římské univerzitě Sapienza, přičemž magisterský titul získal v Oxfordu. Navzdory svému nízkému věku má Milatovič několik profesních zkušeností, které přispěly k tomu, že se z něj stal ekonom se solidními znalostmi mezinárodních financí: pracoval v bankovním sektoru v Černé Hoře a Německu a od roku 2014 v Evropské bance pro obnovu a rozvoj, kde byl zodpovědný za země střední a východní Evropy a Balkánu. Než se stal v roce 2020 ministrem, získal další mezinárodní zkušenosti, mimo jiné na černohorském velvyslanectví v Římě.
V červnu loňského roku založil spolu s Milojkem Spajičem, bývalým ministrem financí v letech 2020-2022, hnutí Evropa teď!, které loni v říjnu dosáhlo prvního volebního úspěchu v komunálních volbách v Podgorici a spolu s dalšími opozičními stranami sesadilo Djukanovičovu DPS. Přestože ve druhém kole získala Evropa teď! hlasy prosrbských nacionalistů, kteří v prvním kole podporovali jiné kandidáty, zdá se, že hnutí překonává dvě nacionalistické ideologie, které v posledních letech polarizovaly zemi: konzervativnější a prosrbskou a Djukanovičovu euroatlantickou černohorskou. Milatovičův program prosazuje proevropský program založený na dodržování zásad právního státu a řadě ekonomických reforem, včetně daňového systému, zavedení progresivních platových tříd a zvýšení minimální mzdy.
Pro Mila Djukanoviče to byla nejhorší porážka v jeho dlouhé politické kariéře. Jeho vláda trvala s výjimkou tří krátkých přestávek, kdy se vůdce dobrovolně stáhl z politického života, 32 let a provázela všechna institucionální střídání v zemi.
V roce 1991, ve svých 29 letech, se stal premiérem, když byla Černá Hora ještě součástí skomírající socialistické Jugoslávie; jeho mandát byl poté obnoven – opět se souhlasem Slobodana Miloševiče -, když se federace omezila na Srbsko a Černou Horu. Poprvé byl Djukanović prezidentem v letech 1998 až 2002, zatímco ve všech následujících volebních obdobích – poté, co se Černá Hora v roce 2006 referendem osamostatnila od Bělehradu – zastával vždy roli premiéra, a to se třemi přestávkami: v letech 2006, 2010 a 2016, den po posledním parlamentním hlasování, které posvětilo drtivou moc jeho DPS. V roce 2018 Djukanović kandidoval na prezidenta a volby vyhrál hned v prvním kole. Za těchto pět let však Milova moc ztratila podporu přibližně 70 000 hlasů, tedy 13 % voličů.
Proč? Více než bující korupce a pochybné obchodní transakce, které Djukanoviče obohatily – včetně obchodu s cigaretami s Apulií, který italské úřady nakonec odmítly -, byl “prvotním hříchem”, který stál odcházejícího prezidenta volební podporu, “zákon o náboženské svobodě” z konce roku 2009. Zákon mimo jiné stanovil, že církevní majetek, který byl ve vlastnictví státu do roku 1918, kdy byla Černá Hora začleněna do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a který nebyl následně právně upraven, se vrátí do vlastnictví státu. Zákon byl ve skutečnosti vnímán jako přímý útok na srbskou pravoslavnou církev – která v Černé Hoře vykonává svou moc prostřednictvím metropolity -, která reagovala mobilizací tisíců věřících v masových protestech, jež brzy získaly obrovskou politickou váhu proti prezidentovi a DPS. Tento střet skutečně znovu oživil problém černohorské identity, neboť přibližně 30 % Černohorců se hlásí k srbské národnosti, ale více než 70 % obyvatelstva je pravoslavného vyznání (a naprostá většina se hlásí k srbské pravoslavné církvi, nikoli k autokefální černohorské pravoslavné církvi).
Djukanovič se zase vezl na otázkách identity, když od získání nezávislosti prosazoval jasné politické a kulturní odlišení od Srbska a vytvářel černohorský nacionalismus, který se začal shodovat s politickými pilíři jeho vedení. V létě 2020 tak prosrbské strany dokázaly využít nespokojenosti vyvolané zákonem o náboženství, přilákat nové voliče a Djukanoviče politicky izolovat.
Co lze očekávat do budoucna?
Navzdory otevřenému autoritářství – díky němuž se Černá Hora stala první “stabilitokracií” v regionu – a dobře zavedenému systému patronáže Djukanovič v průběhu let pěstoval politické a kulturní požadavky progresivní povahy, zejména podle měřítek sousedních zemí, jako je uznání svazků osob stejného pohlaví. Kromě toho Černá Hora pod jeho vedením nadále veřejně věnovala pozornost začleňování menšin žijících v zemi, zejména Albánců a Bosňáků. V průběhu let se proto opozice vůči Djukanovičovi vyvíjela ve dvou někdy se překrývajících vektorech, zejména na protizápadních pozicích: konzervatismu a prosrbského nacionalismu.
Není proto divu, že oslavy výsledku voleb v ulicích Podgorice byly ve znamení srbských vlajek a nacionalistických písní o Kosovu. Ačkoli se Milatović těšil volební podpoře i nacionalistů, o změně kurzu v zahraniční politice země nemůže být řeč.
Černá Hora, která je od roku 2017 členem NATO a kandidátem na členství v EU, bude čelit velkým výzvám s vládou, která vznikne po červnových parlamentních volbách, kdy se pravděpodobně upevní současná politická a národnostní polarizace. Djukanovič je sice na odchodu, ale jeho strana má stále relativní většinu hlasů a lze očekávat, že bude bojovat o všechny otázky, které otec vládce země prohlašoval za své politické úspěchy.
Není však zcela pravděpodobné, že by se parlamentní volby, které Djukanović vyhlásil na 11. června, uskutečnily. Za prvé, ústavní soud dosud nevyjasnil, zda může prezident rozpustit zákonodárný sbor bez jeho souhlasu. Pokud by soud rozhodl v jeho neprospěch, musely by se parlamentní volby konat nejpozději v srpnu 2024. Je ironií osudu, že Djukanovičova strana DPS a prosrbská Demokratická fronta (DF) – dvě strany s radikálně opačnou politickou orientací – se obávají předčasných voleb.
DPS se obává nezájmu vlastních voličů a toho, že do soutěže vstoupí jako poražená strana. Prosrbská DF, která má v současnosti třetinu křesel v parlamentu, může doufat pouze v opakování svého výkonu z prvního kola prezidentských voleb, kdy její lídr Andrija Mandi získal pouhých 19 % hlasů. V nadcházejících parlamentních volbách hrozí straně značné ztráty, neboť se očekává, že z nedávného Milatovičova vítězství bude těžit hnutí “Evropa teď!”.
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že pět ze šesti Černohorců vidí svou budoucnost v EU a k dosažení členství je zapotřebí velká a reformní parlamentní většina. Bez podpory prosrbských stran to bude nesmírně obtížné. Milatovičovo vítězství v prezidentských volbách mu zajistilo dobrou pozici pro vyjednávání o schůdném řešení s tradičně prosrbskými stranami.
