Lidé se účastní protestu proti výsledkům prezidentských voleb a požadují odstoupení běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka a propuštění politických vězňů, Minsk, Bělorusko 16. srpna 2020. REUTERS/Vasilij Fedosenko
Autor: Corentin PARISOT – Původní text ve francouzštině ZDE – K dispozici také v polštině Část 2 | Část 3 | Část 4 – Celý dokument
Události v Bělorusku v posledních dnech vedly k násilnému potlačení demonstrací vládnoucí vládou a k vyhoštění opozičního vůdce do Litvy. Po zveřejnění výsledků prezidentských voleb z 9. srpna se zemí přehnala vlna protestů, které znamenají jasný rozchod části obyvatelstva s vládnoucí mocí. Průběh voleb odsoudila i řada mezinárodních orgánů. Je však tato politická krize náhodnou událostí spojenou s volbami, nebo svědčí o hlubší nespokojenosti obyvatelstva? Je tato krize organická? Jsou reakce vládnoucí moci a její rozhodnutí tvrdě potlačit demonstrace příznaky režimu, který se cítí otřesen, nebo naopak demonstrací síly vládnoucí moci, která je odhodlána se udržet? K jakým odpovědím by se mohl Lukašenko rozhodnout? Jaké jsou nejpravděpodobnější scénáře této krize a jak se v jejím důsledku změní rovnováha mezi aktéry? Hrozí oslabení běloruského státu, které by mohlo vést k vytvoření ohniska nestability u bran Evropy? Jaké by to mělo důsledky pro sousední země a obchodní partnery Běloruska? A jak by mohla být ovlivněna geostrategická rovnováha v Evropě? Politická krize v Bělorusku je pro Modrou Evropu ústředním tématem. Ať už bude výsledek jakýkoli, střední a východní Evropu hluboce zasáhne. Tato krize se odehrává v napjatém sociálním, hospodářském a mezinárodním kontextu. Navrhujeme ji analyzovat ve všech těchto dimenzích a pravidelně ji sledovat. Zejména tento článek, první ze série, si klade za cíl osvětlit našim čtenářům situaci této v západní Evropě málo známé východoevropské země.
Bělorusko je východoevropský stát, jehož moc je od roku 1994 v rukou Alexandra Lukašenka. Ten je často obviňován z autoritářských praktik: žebříček zemí podle indexu demokracie z roku 2019 přisuzuje Bělorusku index 3,13 na desetistupňové škále, což jej řadí mezi autoritářské režimy. Navzdory diktátorským praktikám moci se Lukašenko dlouhodobě těší silné podpoře obyvatelstva, a to i díky sociální politice, která je skutečně orientovaná na lidi. Země totiž patří mezi nejméně nerovné v rámci OECD (v roce 2016 činil Giniho index Běloruska 0,27, oproti 0,32 – zdroj OECD 2019). Hospodářská krize, špatné zvládání hospodářských důsledků koronaviru a především endemická a rostoucí korupce však otřásly podporou, jíž se běloruský prezident těší, a umožnily vznik opozičních sil: země v současnosti čelí největším demonstracím od 90. let a rozpadu SSSR. Část běloruského obyvatelstva nesouhlasí s výsledky prezidentských voleb z 9. srpna. Volby byly pravděpodobně zmanipulované. Lukašenko byl znovu zvolen již v prvním kole se ziskem 80,08 % odevzdaných hlasů, zatímco jeho hlavní soupeřce Světlaně Cichanovské bylo připsáno 10,09 % hlasů. Volební účast činila 84,27 % registrovaných voličů. V této fázi nelze říci, zda Lukašenko volby vyhrál, či nikoliv: lze jen s malými pochybnostmi říci, že volby byly skutečně zmanipulované. Opozice masivní podvody odsoudila a výsledky zpochybňuje. Cichanovská se hlásí k vítězství a vyzývá Lukašenka, aby se vzdal moci. Z obavy před nátlakem a vzhledem k rizikům v Bělorusku však Cichanovská uprchla do Litvy. Podobně však lze říci, že Cichanovská pravděpodobně volby nevyhrála. Lukašenkova soupeřka vyniká atypickým aspektem své kandidatury: původně nekandidovala, převzala funkci od svého manžela Sergeje Cichanovského, blogera, který je od 29. května vězněn. Uvězněno bylo i několik dalších kandidátů. Běloruské zpravodajské služby od pádu SSSR nezměnily své metody: používáním brutálních metod Bělorusko nezlepšuje své mezinárodní postavení.
Seattle Time Drawing of Minsk Belarus Protests, 2020.
Pro pochopení situace v Bělorusku je třeba stručně představit tuto zemi a její velmi úzké vazby na Rusko. Obyvatelstvo alespoň částečně sdílí silný pocit blízkosti k Rusům, což je dáno historickými vazbami mezi oběma zeměmi, neboť Bělorusko bylo dlouho nedílnou součástí Ruska. Území Běloruska odpovídá bývalé “Bílé Rusi”. Z kulturního a jazykového hlediska je ruština obvyklým jazykem 70 % obyvatel, běloruština je hlavním jazykem pouze 23 % obyvatel – pouze 29 % Bělorusů umí bělorusky mluvit, číst a psát. Hospodářsky je Bělorusko silně závislé na Rusku, se kterým obchoduje 47 %. (zdroj WTO 2019) Některá odvětví, např. výroba masa nebo traktorů (velmi rozsáhlá běloruská výroba), mají jako jediný odbyt pouze Rusko. Země je navíc na Rusku zcela závislá v oblasti dodávek energií: ropu nakupuje za cenu výrazně nižší, než jsou světové ceny, přičemž Rusko využívá své energetické zdroje jako nástroj svého vlivu. Je však třeba poznamenat, že v polovině května byla do Běloruska dodána první dodávka americké ropy. Zatím se jedná pouze o pokles běloruské spotřeby energie, ale rozvoj ropné a plynárenské infrastruktury v regionu v rámci Iniciativy tří moří by nakonec mohl Bělorusku umožnit diverzifikaci dodávek. Tyto prvky podporují sbližování obou zemí do té míry, že postupuje projekt sjednocení obou zemí. V roce 1999 byla podepsána Smlouva o vytvoření Svazu Ruska a Běloruska. Na konci integračního procesu by měly obě země vytvořit jeden celek. S ukončením celní unie v roce 2001 tento proces stagnoval nebo dokonce regredoval. Rusko jej obnovilo v roce 2019, a to téměř jednostranně. Kreml plánuje fiskální, celní a energetickou unii do roku 2021. Lukašenko však nebyl příliš příznivě naladěn, ztrátu kontroly nad svou zemí vnímal negativně. Bělorusko a jeho vůdce jsou tedy v obtížné situaci, jeho těsné vazby na Rusko a nedostatečná otevřenost vůči Evropě mu neumožňují manévrovat na mezinárodní úrovni. Evropské úřady ho navíc ke sblížení nevyzývají a polovinu jeho administrativy zařadily na seznam osob se zákazem obchodování v Evropské unii. Lukašenkovi a přibližně třiceti úředníkům zakázala Evropská unie v roce 2006 získat víza. Rusko navíc disponuje mocnými nátlakovými prostředky, kterými může běloruského vůdce přimět k jednání: Bělorusko využívá výrazných slev z ceny ropy a plynu, řádově 30 %. Obecněji řečeno, běloruská ekonomika je špatně integrovaná do světových trhů a je skutečně otevřená pouze ruskému trhu. Bělorusko navíc nebylo postiženo krizí v roce 2008, ale v roce 2015 se dostalo do recese v důsledku hospodářských sankcí vůči Rusku.
Oživení procesu integrace Běloruska a Ruska do jednoho celku vedlo k ochlazení rusko-běloruských vztahů. Lukašenko obviňuje Rusko z vměšování do záležitostí své země. Tato obvinění vyvrcholila 29. července zatčením 33 Rusů, prezentovaných jako bojovníci ruské polovojenské společnosti Wagner. Minsk je obvinil, že spolu s běloruskými odpůrci podněcují teroristické akce s cílem destabilizovat zemi v předvečer prezidentských voleb 9. srpna. Navzdory ochlazení vztahů byl Vladimir Putin první hlavou státu, která Lukašenkovi blahopřála ke znovuzvolení, a to ještě před zveřejněním konečných výsledků. Navzdory pokusům o ruské vměšování do běloruských vnitřních záležitostí se zdá, že Lukašenko obrací svou pozornost k Rusku. Běloruský prezident odmítl nabídku Polska a pobaltských zemí na zprostředkování a v sobotu 15. srpna jednal s Vladimirem Putinem, aby získal jeho podporu. Hovořil o pokusu o “barevnou revoluci” ve své zemi. Výsledky voleb vyvolaly velké lidové protesty, i když podle údajů o velikosti země jsou minimální. Bělorusové nemají demonstrace v oblibě, přesto do ulic země vyšly tisíce lidí, aby demonstrovaly svůj odpor k režimu a požadovaly nové volby a odchod Lukašenka (podle většiny ruských i západních médií jich bylo kolem 100 000). Policejní represe byly obzvláště tvrdé: více než 7 000 zatčených, stovky zraněných a dva mrtví. Současně rostl počet protestů, v neděli 16. srpna demonstrovalo v centru Minsku 100 000 lidí (z toho nakonec asi polovina). Běloruská vláda může mít jen omezenou důvěru ve své bezpečnostní složky. Policie není dostatečná a vláda mobilizovala armádu: ta je však armádou brannou, ze své podstaty mnohem méně spolehlivou než profesionální armáda. Mezi demonstranty a pořádkovými silami došlo k mnoha scénám bratříčkování. Policisté se natáčeli, jak házejí své uniformy do koše, neschopni se přimět k podpoře režimu. Lze se obávat, že Rusko stále aktivněji zasahuje do běloruských vnitřních záležitostí, byla zaznamenána přítomnost ruských vojáků v Bělorusku. Tito vojáci používají stejný modus operandi jako na Krymu v roce 2014, tedy vojáky v kuklách bez vlajek a rozlišovacích znaků, kteří se pohybují ve vozidlech bez poznávacích značek. V Rusku byly zaznamenány četné kolony neoznačených vojenských vozidel směřujících do Běloruska. 
Současnou krizi lze vnímat jako barevnou, protiruskou a proevropskou revoluci. Není tomu tak. Bělorusové a Rusové mají pocit společné identity a v Bělorusku neexistuje nepřátelství vůči Rusku. Proto se zdá být vyvozování paralely s případem Ukrajiny irelevantní. Ukrajinský případ je specifický tím, že západ Ukrajiny hledí na západ, zatímco východ (Donbas a Krym) je proruský. Tato opozice mezi Východem a Západem má své kořeny v historii země. Na východě žijí převážně rusky mluvící obyvatelé, z nichž mnozí se z hlediska identity považují spíše za Rusy než za Ukrajince. Ukrajina je zemí rozbouřenou iredentistickými nebo přinejmenším regionalistickými požadavky. Naproti tomu Bělorusko je z hlediska složení obyvatelstva homogenní a má jen málo dělících linií. Je také irelevantní hovořit o jedné straně proti vládě, protože zde existují dva opoziční tábory. K těmto rozdílům se vrátíme ve druhém článku. Dalším vysvětlujícím faktorem, který přirozeně přichází v úvahu, by byla opozice mezi proevropskou a protiruskou městskou střední třídou proti konzervativní a proruské dělnické třídě. Ani v tomto případě tomu tak není. Vlna protestů spojuje všechny vrstvy běloruské společnosti, od dělníků ve státních továrnách, tradičních stoupenců režimu, až po vládnoucí elity země, samozřejmě včetně střední třídy. V této souvislosti je velmi důležité zdůraznit, že dva členové systému kandidovali v prezidentských volbách proti Lukašenkovi: Viktor Babariko vede představenstvo Belgazprombanky, doposud se běloruská podnikatelská obec držela stranou politického života; Valerij Cepkalo je bývalý diplomat a působil jako velvyslanec ve Spojených státech. Vlna protestů v Bělorusku je tedy v podstatě namířena proti osobě a praxi Lukašenkovy moci. Lukašenko se dlouho těšil široké podpoře obyvatelstva, ta se však v posledních letech pod vlivem mnoha faktorů zcela zhroutila. Od hospodářské krize v polovině roku 2010 se v Bělorusku zhoršily životní podmínky. Zemi podkopává korupce, zatímco v 90. letech minulého století Lukašenko boj proti korupci považoval za jednu ze svých hlavních starostí. Korupce se nakonec vrátila se vší silou. Kromě všech těchto faktorů lze za katalyzátor lidového hněvu považovat i krizi způsobenou koronavirem. Zvládnutí koronavirové krize silně zatížilo Lukašenkovu popularitu, neboť se nemocným vysmíval tvrzením, že k prevenci nemoci stačí sklenička vodky. Relativní popularitu hlavní oponentky Světlany Tichanovské, před několika měsíci zcela neznámé, lze proto vysvětlit odmítavým postojem k Lukašenkovi. Její kandidatura získala podporu všech odpůrců režimu. Její program je navíc vágní, soustředí se především na boj proti korupci a touhu ukončit vládu “posledního diktátora Evropy”.
Bez ohledu na to, kdo vyhraje pro Rusko, Lukašenko a většina opozice jsou proruští. Scénář, podle kterého by se Bělorusko odklonilo od Ruska a otevřelo se Evropě, se zdá být nepravděpodobný. Lukašenko se bez ruské podpory u moci neudrží; pokud použije zahraniční vojska k zesílení represí, jeho popularita bude trvale pohřbena. Evropská unie a Spojené státy jistě zareagují hospodářskými sankcemi, které učiní Bělorusko ještě závislejším na Rusku, než je nyní. V takovém případě se Lukašenko již nebude moci bránit plánovanému spojení Ruska a Běloruska a v desetiletí 2020 by pak došlo k anexi Běloruska Ruskem. Geostrategické důsledky by byly značné. Ukrajina by se ocitla v obklíčení Ruska. Situace by se stala kritickou i pro pobaltské státy, které by se ocitly prakticky odříznuté od zbytku Evropy, přičemž vzdálenost mezi exklávou Kaliningrad a Ruskem by činila pouhých 60 kilometrů. Tento tenký pruh země, který zajišťuje územní kontinuitu mezi členy NATO, je známý jako Suvalská mezera a má zásadní strategický význam. Pokud by se Rusům podařilo získat nad ním kontrolu, NATO by v případě ruské agrese nemohlo pobaltské země zachránit.
Kromě bezprostředního ohrožení pobaltských států, Ukrajiny a Polska by mohlo dojít k destabilizaci celé Evropy. Rusko by znovu dokázalo, že je možné jednat v rozporu s mezinárodním právem. Ústupek NATO a Evropy v otázce anexe Běloruska by nakonec mohl vést k touze anektovat pobaltské země, Ukrajinu a Moldavsko. Část ruské vládnoucí elity si uchovala nostalgii po sovětském impériu a mnoho Rusů sní o obnovení ruské moci. Pokud by byl Lukašenko nucen předat moc Světlaně Tichanovské, Rusko by na tom neprodělalo. Nenabízí žádnou vážnou alternativu, jeho program se omezuje na boj proti korupci a ukončení vlády autokrata. Pod jejím praporem se shromáždila celá opozice, ale po zvolení by neměla konzistentní většinu. Všichni poslanci běloruské dolní komory podporují vládnoucí moc. Běloruská ústava opravňuje prezidenta republiky rozpustit parlament a vypsat nové parlamentní volby. V takovém případě se zdá pravděpodobné, že by se protilukašenkovská koalice rozpadla, sjednotila by ji pouze opozice vůči jednomu muži, nikoliv program. Rusové mají navíc na běloruskou společnost značný vliv, ruská média jsou Bělorusy hojně využívána. Kreml by tedy mohl využít svého vlivu k upřednostnění kandidátů, kteří by byli nejvíce slučitelní s jeho plány, neboť žádný z kandidátů v žádném případě nestojí proti Rusku.
MISC https://www.lefigaro.fr/flash-actu/bielorussie-32-combattants-russes-arretes-ont-ete-remis-a-moscou-20200814 https://www.la-croix.com/Monde/Europe/En-Bielorussie-legitimite-regime-Loukachenko-seffrite-2020-06-09-1201098340 https://belarusdigest.com/story/the-state-of-the-union-belarus-russia-and-the-virtual-state/
